Míla Doleželová a její splněný sen

Holka čmárající po zdech

Ačkoliv měla v rodném listě napsané jméno Bohumila Doleželová, pro své okolí byla po celý život prostě Míla a pod touto domáckou podobou svého jména je známá i v odborné a umělecké veřejnosti. Budoucí malířka se narodila 12. listopadu 1922 v Prostějově a její dětství nebylo právě idylické, což se pak odrazilo i v autorčině tvorbě. Mílin otec, který pracoval jako úředník, měl značný problém s alkoholem a domácí zázemí tím bylo rozhodně poznamenáno. Ostatně jeden z Míliných obrazů má stručný název Opilý otec. Jiný, pojmenovaný Matka s dítětem a šicí stroj, pak odráží další vzpomínky na malířčina dětská léta. Její maminka si totiž vydělávala šitím a spravováním oděvů, což v tehdy textilním městě Prostějově nebylo nic neobvyklého. Život v nemajetném prostředí Míle přivedl do cesty i pravidelný kontakt s lidmi z okraje společnosti, včetně Romů, kterým ona sama říkala „cikáni“, a podle vlastních slov se s nimi cítila být spřízněná, protože se také považovala za vyděděnce.

Útěk do Plzně

Po základní škole se Míla vydala na živnostenskou odbornou školu v Olomouci, tu ukončila s vyznamenáním v roce 1939, ve svých 17 letech, a pak se ještě vyučila v oboru kloboučnice-modistka. Život v domácnosti rodičů pro ni však zřejmě byl natolik tíživý, že se rozhodla z domova odejít. Její cesta vedla k tetě do Plzně, kde pracovala v místní chemické továrně, a především se zde začala systematicky vzdělávat ve výtvarném umění. Od roku 1942 se stala členkou kroužku kolem malíře a výtvarníka Františka Václava Eisenreicha, který byl jedním ze žáků Maxe Švabinského. Začala se učit malbě, kresbě i grafice.

Složitá cesta na Akademii výtvarných umění

Malování pro ni bylo vším, i proto se po skončení druhé světové války jako třiadvacetiletá rozhodla zkusit štěstí na pražské Akademii výtvarných umění. Napoprvé u přijímacích zkoušek neuspěla, tak začala studovat Střední grafickou školu v Presslově ulici, obor kreslení a grafické techniky. Na akademii se nakonec dostala hned o rok později a nastoupila rovnou do druhého ročníku, přestože neměla ani maturitu. Jedním z jejích učitelů byl profesor Vladimír Pukla, na něhož sama později vzpomínala: „Nechával nám dost volnosti. Neslevil nám čárku, ale na druhé straně neomezoval náš výtvarný projev. Snažil se nám vštípit, jak velká věc je dělat umění. A že se nesmíme zpronevěřit. To byla má nejšťastnější léta.“ V této době Míla Doleželová poprvé vystavovala své obrazy, a to na kolektivní výstavě ve Frenštátu pod Radhoštěm v roce 1948. V posledním roce studia se také přihlásila do soutěže na návrhy poštovních známek. Uspěly hned tři její koncepty a pak se ocenění dočkal ještě i čtvrtý, mimořádný k mezinárodnímu sjezdu studentstva. Stejně jako u mnoha dalších umělců se její tvorba tohoto období nese v duchu socialistického realismu, který posléze opustila.

Vystudovaná malířka

Profesor Pukl byl pro život Míly Doleželové důležitý i po jejím úspěšném ukončení vysokoškolských studií v roce 1950, kdy autorka pod jeho vedením začíná pracovat na Akademii výtvarných umění jako asistentka. Tehdy už ale měla za sebou zcela zásadní setkání s komunitou, která ji natolik oslovila, že k ní pak tíhla po celý svůj další život. Již během studií totiž absolvovala malířka v duchu ideologického zadání vládnoucí komunistické strany požadující, aby studenti byli „těsněji spjati s dělnickou třídou“, brigádu na východním Slovensku, kde pracovala v tamní továrně na keramiku. A i tam se setkala s „cikány“, což na ni silně zapůsobilo.

V jejím životě poté přichází zásadní zvrat související se zdravotními problémy plynoucími z její podvýživy v dětství a i kvůli nim se rozhodne pražskou AVU opustit. V roce 1954 se však vydává na další cestu na východní Slovensko, doprovází tam průkopnice romistiky Emilii Horváthovou a Evu Davidovou a opět se v ní posiluje její celoživotní zájem o romskou komunitu, přerůstající někdy možná až v posedlost. Na jejích obrazech tak často dominují právě motivy z romského prostředí a postavy Romů, které na diváka působí tak naléhavě nejen samotnou tematikou děl, ale také výraznými barvami, které umocňují působivost a naléhavost pláten.

Bez peněz

Ztráta zaměstnání s pravidelným příjmem, zdravotní obtíže a umělecké touhy představovaly velmi náročnou kombinaci, k níž se ještě přidala krize v malířčině osobním životě. Zjistila totiž, že muž, kterého si chtěla vzít, čeká dítě s její přítelkyní. Všechny tyto existenční těžkosti vedly k Mílině zhroucení a musela se po něm dlouho léčit z depresí. Malování tak představovalo jednu z mála věcí, které jí v této době poskytovaly útěchu a úlevu.

Setkání s Vysočinou a budoucím manželem

V polovině padesátých let, konkrétně v červenci roku 1956, se odehrála první Mílina cesta na Vysočinu. Spolu s ní a její přítelkyní se jí účastnil i další společník, tehdy čtyřiadvacetiletý student výtvarnictví Jiří Mareš, kterého malířka ve svém karlínském ateliéru připravovala na přijímací zkoušky na AVU. O dva roky později, 3. července 1958, se konala svatba a oba manželé se snad i kvůli jejich uměleckému povolání rozhodli ponechat si svá původní příjmení. Do Jihlávky se pak oba několikrát vrátili na prázdninové pobyty, jelikož jim Vysočina zjevně učarovala.

Malířská posedlost

Autorčina tvorba šedesátých let vycházela především z jejího etnologického výzkumu a na plátnech zobrazovala desítky Romů, kteří jí seděli modelem. Její monumentální obrazy s figurami s obrovskýma očima, měřítku neodpovídajícíma nohama a rukama její umělecký styl nezaměnitelně charakterizují, stejně jako smysl pro dramatičnost nebo empatie. Mnoha plátnům tematicky dominuje lidské utrpení a snaha přežít v nuzných podmínkách. V této době je Míla Doleželová již renomovanou malířkou, která má za sebou účast na několika kolektivních výstavách, a její obrazy Cikánská matka, Cikánské děti, Cikánský domov byly s úspěchem představeny na její vlastní výstavě na Staroměstské radnici nazvané „Život cikánských občanů v hlavním městě“. Ohlas byl natolik mimořádný, že na akci navázala další výstava s jednoduchým názvem „Cikáni“, která proběhla v zimě 1959–1960 ve foyer vinohradského divadla. Malířka také získala několik ocenění včetně celostátního čestné uznání. Ale především její karlínský ateliér zaplnily návštěvy zajímající se o její práci. V roce 1960 byla v časopise Kultura otištěna reportáž dvou autorů, překladatelů a publicistů, Lumíra Čivrného a Milana Kundery, kteří mimo jiné napsali: „Stojíme tváří v tvář vášnivé posedlosti: projevuje se nejenom množstvím obrazů, nýbrž i především urputnou soustředěností na jeden základní malířský úkol.“

Světová malířka

Kromě českého prostředí si Míla Doleželová vysloužila obdiv i zahraničních diváků. Když se v roce 1960 v Praze konala spartakiáda, byla její součástí také výstava výtvarných děl, na níž malířka představila jeden ze svých obrazů cikánských chlapců. Toto plátno svou působivostí okouzlilo například chilského básníka Pabla Nerudu, který poté pro armádní magazín Obrana lidu řekl: „Tolik krásy, barev a estetické síly! Její poselství mluví přímo k lidem. Tak by mělo mluvit všechno umění.“ Podobného mezinárodního uznání se autorce dostalo i o několik let později, v roce 1966, kdy už s manželem definitivně bydleli na Vysočině v malé vesnici Klátovec, proběhla v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě jejich společná výstava. Někteří pamětníci tvrdí, že část z prezentovaných obrazů byla přímo na místě zakoupena mexickým obchodníkem s uměním, jiná verze zdůrazňuje roli Mílini kamarádky, francouzské novinářky Yvette Le Floch, jež měla mít na úspěchu výstavy také podíl. Ať už akvizice děl nakonec proběhla jakkoli, po kupci z Mexika se dalších 25 Míliných obrazů prodalo do Spojených států amerických. Následovala výstava v americkém Miami (1967), o dva roky později v Chicagu a v roce 1971 v Mexiku. Míla Doleželová se tak stala světovou malířkou.

Telč

Po letech finančního strádání se díky prodeji obrazů manželům podařilo koupit dům v Telči, kam se v roce 1972 přestěhovali. Bydleli jen pár kroků od malebného telčského náměstí, řada místních obyvatel se stala jejich známými, přáteli a také modely pro další a další obrazy. Odhady počtu děl, která Míla Doležalová během pobytu v Telči vytvořila, se liší. Ale vždy jde o závratná čísla. K tématům „cikánským“ se přidávají motivy spjaté s křesťanskou symbolikou a spiritualitou svědčící o jejím zájmu o hluboká témata přesahující život jednotlivce. Navíc se Míle plní její další sen zhmotněný do podoby fresky v jihlavské lékárně. Pro nástěnné malby vytvořila několik návrhů, zrealizovat se ale povedlo jen některé, jiné zůstaly pouze na papíře. Telčská etapa života obou manželů je plná nejen umělecké tvorby a společenských kontaktů s přáteli, ale také starostí. Ať už šlo o smrt Míliny maminky, která se jim dlouhodobě starala o domácnost, nebo o boj Jiřího Mareše s alkoholismem. Ačkoliv se mu tuto závislost nakonec podařilo překonat, několik let poté onemocní rakovinou a v roce 1984 v důsledku této nemoci umírá. Míle tak odešel člověk, který pro ni byl nejen manželem a rádcem, ale také prvním kritikem jejích děl. Po této ztrátě se malířka cítí velmi nešťastně a téměř izoluje od svého okolí. Podle vzpomínky jedné z jejích přítelkyň Hany Muellerové: „v domě, kde bývala spousta lidí, světla a pohody, byla už napořád tíseň, smutek a tma. Světlejší okamžiky byly výjimkou.“

Symbolický návrat do Telče

V závěru života se Míla Doleželová zcela stáhla do ústraní a o jejích posledních letech toho není mnoho známo. Když po Vánocích roku 1993 ve svých 71 letech umírá, zůstává po ní rozsáhlý soubor děl, pro které se hledá vhodné umístění. Údajně prý podle malířčiny závěti měli všechny obrazy připadnout dlouholetému rodinnému příteli žijícímu ve Švýcarsku, který měl z telčského domu manželů vybudovat stálou expozici jejich prací. Vedle toho se uvažuje i o zapojení Národní galerie, ale po smrti tehdejšího ředitele instituce Jiřího Kotalíka se od této možnosti upouští. Stejně tak péče o takové množství pláten není v silách ani nově vzniklého Romského muzea v Brně. Dědicem stovek obrazů se podle závěti nakonec stal řád dominikánů. A právě i díky nim se do Telče symbolicky v roce svých nedožitých stých narozenin Míla Doleželová vrací. Česká provincie dominikánů rozsáhlý soubor z pozůstalosti poskytla Univerzitnímu centru Masarykovy univerzity sídlícímu ve zrekonstruovaném areálu bývalé jezuitské koleje v centru Telče. Po výstavě v tamní knihovně, která se uskutečnila v roce 2021, právě probíhají přípravy rozsáhlé stálé expozice umožňující autorčina díla prezentovat. Jako její součást vzniknou také dva ateliéry pro hudební i výtvarné dílny a workshopy s řadou navazujících doprovodných programů.

Autorka textu: Ivana Chmel Denčevová